Jdi na obsah Jdi na menu
 


Olga Skálová oslavila 80.let

28. 4. 2008

Dlouholetá sólistka Národního divadla, pedagožka a choreografka Olga Skálová oslavila 25.4.2008 80.narozeniny.

 

 

Rozhovor: 

 Do divadla jsem přicházela s velkým respektem a obavami, přiznává národní umělkyně Olga Skálová

Primabalerína Olga Skálová je pojem, osobnost. I ti, kteří mají balet a tanec na okraji svého zájmu, její jméno znají. Národní umělkyně, nejprve sólistka brněnského baletu, pak sólistka Národního divadla, po ukončení profesionální taneční dráhy umělecká šéfová brněnského baletu. Tanečnice, baletní mistr, choreografka. V roce 1995 získala Cenu Thálie za celoživotní mistrovství. Jak se nyní daří této taneční legendě, která se v těchto dnech dožívá významného jubilea? Sleduji dění kolem baletu, říká Olga Skálová. Stále mě zajímá, co se děje ve světě i u nás. A pak se rozhovořila...

 

Jak začala vaše taneční dráha?

Klasický balet mě bavil odmalička. Rodiče měli rádi divadlo a vodili mě na představení. V Brně tehdy tančila Mira Figarová, ta byla můj velký vzor. Balet mě přitahoval. V sedmi letech mě rodiče přihlásili do školy Ivo Váni Psoty.

 

Vám ani trošku nevadila ta námaha, kterou baletní tréninky doprovázejí i ty nejmenší adepty na tanec?

Vůbec ne. Na hodiny jsem se těšila, ale samozřejmě že mě ani nenapadlo, že bych jednou mohla tančit profesionálně.

 

Proč ne? S tím tam většinou holčičky chodí, ne?

Tehdy to bylo jiné. Balet nebyl tak populární jako ostatní žánry - opera, opereta, činohra. Balet stál až někde vzadu.

Vzpomínáte na České lidové divadlo?

Jakpak by ne. To byl můj první vstup na profesionální jeviště. Byla jsem mladá a bylo to za druhé světové války, kdy v Brně zakázali divadlo. Netančily se tam balety, ale vystupovali jsme v operetách, operách a činohrách. Například v Noci na Karlštejně jsem dělala páže. V té době jsem už ale věděla, že se tanec stane mou profesí.

 

Po válce jste přešla do baletu Národního divadla Brno...

Ano, vedl jej Ivo Váňa Psota a konečně jsme měli skutečně profesionální vedení. Balet byl tehdy v Brně na velice dobré úrovni. Mým snem bylo Národní divadlo v Praze.

Tam jste se dostala v roce 1952. Jak?

Přihlásila jsem se do konkurzu, který jsem udělala, ale rozhodla jsem se nakonec zůstat v Brně. Po dvou letech náhle zemřel můj pedagog Psota a já odešla do Prahy. Do Národního divadla jsem šla s velkým respektem a obavami. Mou první rolí byla v Labutím jezeře v prvním jednání sólová variace. A to byl odraz mé další kariéry.

Vaše role byly velmi různorodé - od klasiky až po současnost; nevadilo vám to?

Naopak. Byla jsem ráda. Jiná byla Odetta, jiná Zarema, jiná Paní Měděné hory z baletu Kamenný kvítek. Takových rolí jako Paní Měděné hory v baletu není mnoho. Mefistofela v Doktoru Faustovi byla technicky i výrazově náročná. Pro mě byla zcela odlišná Julie. Nebyla jsem typ na takovou postavu, ale hrozně jsem se s ní poprala. (Julie Olgy Skálové byla podle kritiků jemná, milující, hluboce přesvědčivá ve chvílích lásky i úzkosti - pozn. aut.). Musím říct, že jsem měla ráda všechny svoje role. Vždycky, když jsem je právě tančila. Ale zároveň jsem byla zvědavá a těšila se na každou novou roli.

Co je podle vás důležité pro baletního sólistu?

Především musí milovat tanec a vše tomu obětovat, protože balet je řehole. Tanečník musí dodržovat správnou životosprávu - pro zvládnutí role musíte být odpočinutí, v pohodě. Pro svůj výkon musíte udělat všechno.

Vzpomínáte na některého z choreografů nejraději?

Velice ráda na Jiřího Němečka a Jiřího Blažka od nás a ze zahraničí na ruského choreografa Jurije Grigoroviče. V roce 1957 jste odjela studovat do moskevského baletního učiliště Velkého divadla... Pobyt v Moskvě na mě hodně zapůsobil. Ruští tanečníci jsou velmi talentovaní, pohybově nadaní. Není se co divit, vždyť vybírají ze široké základny talentovaných dětí. Mě tam učila profesorka Sulamif Messererová, což byla teta slavné Maji Plisecké.

Setkala jste se s ní?

Setkala a když Maja Plisecká přijela po letech, roku 1965, do Československa, dělala jsem jí doprovod. Vynikající tanečnice a velmi milý a vstřícný člověk.

Ale zpět do Ruska...

Vzpomínám si, že jsem v Moskvě navštívila balet Romeo a Julie. Julii tančila Galina Ulanová. Šla jsem tam trochu z despektem, i když jsem ji velmi obdivovala. Tehdy Galině bylo skoro padesát, já byla mladá. Ale lepší Julii jsem opravdu neviděla. Byla jsem unešena. Moskevská stáž byla pro mě velkým přínosem. Vystupovala jsem tam v koncertní síni Petra Iljiče Čajkovského (jako první česká balerína společně se sólisty Velkého divadla - pozn. aut.). Také jsem tam viděla práci Igora Mojsejeva z Národního baletu - byl úžasný. Jeho dcera shodou okolností chodila se mnou v Moskvě do třídy.

V roce 1974 jste v pražském Národním divadle skončila a vrátila se zpět do Brna, proč?

Byly v tom osobní důvody. Šla jsem za svým druhým manželem. Nastoupila jsem do brněnského baletu jako baletní mistr. A za tři roky nato uměleckou šéfovou tohoto souboru.

Jaké bylo tehdejší baletní Brno?

Tanečníci byli dobří. Říkalo se, že soubor je velmi dobrý, ale sólisté chybí. Tanečníci byli jednotní, synchronizovaní, což je velké plus. Vezměte si třeba labutě v Labutím jezeře. Paže, držení hlavy, ramena... všechno musí být jednotné. Každému souboru vždycky trvá, než se dá dohromady, sjednotí. Praha měla a má pořád možnost většího výběru. Proto jsem se snažila, aby do Brna mohly i děti mimobrněnské.

Jak vypadala baletní nabídka za vašeho šéfování?

Soustředila jsem se na klasický balet, na techniku a formu. Začali jsme uvádět inscenace, které tady nebyly, například Giselle, Pachita, nová nastudování např. Spící krasavice podle Mariuse Petipy.

Uvažovala jste během své kariéry, že jednou přijde konec?

Když jste v procesu, na vrcholu, neuvažujete o konci. Jste ve formě, daří se vám, máte práci. Jestli je to dobře nebo špatně, nevím. Dopředu ani neodhadnete, jestli byste mohli být dobrým pedagogem. Škola sice dá pro tuto profesi základ, ale pedagog, obzvláště v těchto oborech, musí k žákům přistupovat velice individuálně. Pedagog, což jsem neřekla já, se dá přirovnat k sochaři, který formuje mladého člověka, dává mu tvar s přihlédnutím k jeho naturelu. Nemůže studenta předělávat, ale rozvíjet.

Také jste učila. Jak vás to bavilo?

Učila jsem málo. Na Taneční konzervatoři v Praze. Byla jsem velmi vytížená, a tak jen jednou týdně. Bavilo mě to a cítila jsem uspokojení, že jsem mohla mladým talentům pomoci.

Po ukončení profesní dráhy tanečnice jste se vrátila do Brna.

Našla jste si zde svého druhého partnera, profesora tehdejší Univerzity J. E. Purkyně MUDr. Jaromíra Vašků, doktora věd, který v Brně řídil výzkum náhrady a podpory srdce.

Jak se dvě tak exponované osobnosti rozdílných profesí mohly při své vytíženosti dát dohromady na celý život?

(Úsměv). Na jedné recepci. Manžel měl rád divadlo. Potkali jsme se na recepci, dali jsme se do řeči...

 

hal.noviny.cz

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA